Vznik a vývoj Církve československé - počátky
Vznik a vývoj Církve československé (husitské)
Církev československá husitská (do roku 1971 Církev československá) byla vyhlášena na plánovaném sjezdu Klubu reformních kněží 8. ledna 1920. Tomuto vyhlášení však předcházelo dlouhé období, kdy se římskokatoličtí kněží v průběhu 19. století a později, ať už v Jednotě katolického duchovenstva, v Ohnisku nebo i v Klubu reformních kněží, snažili o reformu církve.
Josef Dobrovský
Za jednoho z prvních představitelů českého reformně-církevního hnutí lze považovat Josefa Dobrovského (1753-1829), který jako osvícenec cítil rostoucí napětí mezi oficiálním stanoviskem Římskokatolické církve a rozvíjejícími se vědeckými objevy. Proto byl přesvědčen, že nechce-li církev ztratit v moderním světě celou svou vážnost, musí se odhodlat k reformě. Pro své reformní názory si však Dobrovský od tehdejší církevní vrchnosti mnoho vytrpěl. V otázkách pravdy, pokroku a osvěty totiž neustupoval rád ani před náboženskými zvyky, ani před některými zastaralými církevními názory, tím méně pak před hierarchickými velmoži. Naopak, čím více pronikal ke skutečnostem dění a odkrýval ve své odborné práci dějinná fakta a zákonitosti, tím více se vyhraňoval proti pověrám a vžitým náboženským názorům, byť i byly „posvěceny tisíciletými tradicemi“. Stal se zejména velikým obdivovatelem české i světové reformace a není divu, že Dobrovského názory sdíleli i jeho přátelé a žáci, jimž byl „nepřekonatelným mistrem“.
Bernard Bolzano
Co pro první obrozeneckou generaci českých kněží znamenal J. Dobrovský, to pro následující naše kněžské generace první poloviny 19. století znamenal Dobrovského přítel, profesor náboženské vědy na pražské univerzitě Bernard Bolzano (1781-1848). Stejně jako jeho druh a ochránce Dobrovský chtěl i Bolzano reformovat církev, která se musí podle něj opět vrátit ke svému základu, k radostnému Kristovu poselství a vycházejíc z toho poselství měla by vidět svůj hlavní úkol v tom, aby tezi „být šťastný a dělat šťastným“ zpřítomňovala co nejvíce lidem. Kněz pak má být sám příkladem, jak vést ctnostný a duchovně šťastný život. V této souvislosti se nerozpakoval pojednat i o celibátu, který by měl být dobrovolným. Zastával však stanovisko, že pokud nebude odstraněn či zdobrovolněn, je třeba jej zachovávat. Kromě celibátu byl též odpůrcem ušní zpovědi i nerozlučitelnosti manželství, usiloval o zdemokratizování církve a byl horlivým zastáncem toho, aby liturgie byla sloužena v národních řečech.
Ačkoli Bolzano chtěl vždy zůstat pravověrným katolíkem a v podstatě mu šlo jen o to, aby se církev přizpůsobila novým podmínkám, nebyl církví zrovna mateřsky přijímán. Pro toto své reformní přesvědčení byl Bolzano r. 1819 suspendován ze svého místa jako „rozsévač nejhorších doktrín“.
František Serafín Náhlovský
Ovšem české reformně-církevní hnutí z 19. století, rýsující se již v Dobrovském, neskončilo ani šikanováním pokrokového českého duchovenstva od reakčně zaměřených církevních úřadů, ani Bolzanovou suspenzí, nařízenou z Vídně, ani uvězněním nejnadanějšího a nejoblíbenějšího Bolzanova žáka J. M. Fesla, ale pokračovalo dál již ve vytýčeném Bolzanově programu, který se stal programem českého církevního reformismu v celé druhé polovině 19. stol. a na začátku 20. století.
Centrem reformních Bolzanových idejí se stal Lužicko-srbský seminář (založen r. 1806), kde vyučoval i Dobrovský. Předsedou (presesem) semináře se po Příhonském stal bolzanovec a žák profesora J. M. Fesla František Serafín Náhlovský (1807-1853), který svůj reformní program vyhlásil před shromážděním pražského duchovenstva v Lužickém semináři u Karlova Mostu v Praze 18. května 1848.
Náhlovského řeč trvala víc jak hodinu a měla dvě části. V první části definuje, jaké má být náboženství a co je jeho úkolem: Náboženství podle něj má být vychovatelem lidského rodu, musí mít před očima lidi, jací jsou a brát starostivý ohled na jejich potřeby. Muselo by ale být odstraněno jako neschopný sluha, kdyby se neprokázalo, že pochopilo dobu.
Druhá, hlavní část řeči obsahuje celkem devět témat, o kterých by se otevřeně a veřejně mělo mluvit. Náhlovský požaduje:
1. Aby si církev uvědomila, přiznala i vyznala své chyby a více je neopakovala, neboť jsme byli ve svém působení a jednání jen skomírajícím světlem světa a jen málo ostrou solí země.
2. Aby v náboženství panovaly správné, jasné pojmy a katolicismus byl skutečně náboženstvím pokrokovým, protože tak si ho budou lidé vzdělaní vážit a mít ho rádi.
3. Tentýž pokrokový duch se musí projevit též při výchově v našich učebních ústavech a kněžských seminářích, které potřebují reformu. Představení seminářů by měli být schopní, osvícení a zkušení mužové.
4. Dále je nevyhnutelná reforma liturgie a liturgických knih jako je mešní kniha, pontifikalium (liturgická kniha obsahující modlitby a předpisy pro liturgické funkce biskupa mimo mše svaté), farářská agenda, sbírka perikop (perikopa je část biblického textu, která tvoří samostatný myšlenkový a obsahový celek) jakož i modlitební knihy, zejména breviář a modlitební knihy pro lid. Všechny musí být co nejpřesněji revidovány a uzpůsobeny současným dobovým požadavkům, ke kterým mimo jiné přistupuje nová okolnost, že se lidstvo usiluje sdružovat podle jazyků. (Je tu tedy vysloven požadavek překladu liturgie a liturgických knih do národních jazyků.)
5. Je nutné přemýšlet i o zespolečenštění církevního vlastnictví (majetku), které by mělo být lépe využíváno a centralizováno, a to nejlépe po diecézích, při čemž z takto získaného společného jmění by měly být kryty finanční výdaje jednotlivých náboženských institucí i příspěvky duchovním s jistotou na pravidelné zvyšování platů podle služebních let. Církev by pak neměla ani v nejnižších svých součástech – na chudých farách – nouzi.
6. Kromě lepšího postavení chudého duchovenstva a kostelů by bylo žádoucí zřízení nových far a malých biskupských diecézí, které by se rozléhaly v jednom nebo více krajích a mělo by se pamatovat i na opravu poměrů v kardinálském kolegiu, v němž by měl mít každý národ svého zástupce, jenž by hájil zájmy zastupovaného národa.
7. S reorganizací církevní správy souvisí i otázka svobodné volby našich církevních představených – farářů, biskupů a metropolitů, jež je životní otázkou pozvednutí a vyjasnění situace katolické církve. Zde je nutné, aby se také jednalo o synodních řádech a zejména o účasti laiků na synodách.
8. Zmínil-li jsem se již o zmodernizování výchovy na církevních učilištích a seminářích, je nutno tento požadavek rozšířit i na české školství vůbec, které rovněž potřebuje reformu, neboť jsem si vědom, jak důležitým činitelem může být pro obecnou školu pokrokový učitel a kněz.
9. Posledním bodem, který navrhuji k diskuzi, je otázka postů, almužny, modlení a velmi ožehavá otázka celibátu, o které by mělo být na budoucí synodě jednoznačně spravedlivě rozhodnuto.
Po přednesení svých reformních návrhů Náhlovský zdůraznil, že k jejich realizování by mohla vést trojí cesta:
1. Vydávání časopisu, který by vycházel jako Archív pro církevní reformu.
2. Svolávání kněžských konferencí, kde by byly reformní církevní otázky diskutovány.
3. Sestavení kongregace kněží, která by připravovala pro nejbližší synodu přípravné práce reformních návrhů.
Když Náhlovský dokončil svou řeč, vyzval přítomné, aby se o jeho námětech rozhovořili. Řada přítomných, zejména z vyššího kléru, však nesouhlasila s jednotlivými body a Náhlovský byl požádán, aby se odebral co nejdříve k pražskému arcibiskupovi s tím, že teprve až budou znát názor svého vrchního pastýře, budou se jeho náměty obírat i oni. Zprávu o průběhu jednání s pražským arcibiskupem, kterým byl Alois Josef svob. pán von Schrenk (arcibiskupem byl v letech 1838-1849), jim má Náhlovský podat na příští společné schůzi, stanovené na den 22. května 1848.
Náhlovský se tedy ihned nazítří odebral k arcibiskupovi, který byl již svými informátory o všem zpraven. Jak se dalo čekat, reformní náměty Náhlovského nedošly u arcibiskupa milostivého posouzení, a proto i druhé shromáždění 22. května skončilo neúspěchem. Nedošlo ani k založení časopisu, ani k dohodě na další konferenci. Jednání bylo ukončeno. Náhlovského však čekaly ještě potíže, které se brzy projevily. Byl sesazen z funkce presesa Lužického semináře a musel odejít do Saska. V roce 1849 se navrátil do Čech s podlomeným zdravím a 11. června 1853 ve věku 46 let zemřel u svého bratra Jana v Jaroměři.
Jeho program však nezapadl, a když byl v roce 1919 formulován „Návrh duchovenstva na obnovu církve katolické v čs. republice“ a memorandum českých reformistů do Říma, jasně se jeho vliv v obou dokumentech projevil. Legitimně proto patří do předdějin CČSH.
Karel Havlíček Borovský
Zcela praktických změn v Římskokatolické církvi se dožadoval i Náhlovského přítel, novinář a bývalý teolog Karel Havlíček Borovský (1821-1856), jehož reformní návrhy je možno shrnout do 5 požadujících bodů:
1. novou úpravu poměru státu a církve
2. reformu školy
3. demokratizaci církve
4. zrušení celibátu
5. zavedení národního jazyka do bohoslužeb a obřadů
V Havlíčkových Národních novinách pak jednotliví reformně smýšlející katoličtí duchovní vyzývali, aby se již déle nečekalo a církevní reformy se konečně uskutečnily, a to jejich rychlým odhlasováním na nedávno svolaném ústavodárném sněmu a jejich důsledným zavedením do církevní rakouské praxe.
Český katolický modernismus
Františka Serafína Náhlovského a Karla Havlíčka Borovského lze již považovat za novodobé předchůdce reformního hnutí českého moderního duchovenstva, které přes moravskou ideu cyrilometodějskou okolo r. 1860 zatím myšlenkově dospívalo na vysokou úroveň kněžstva evropského, takže po r. 1880 šlo ruku v ruce již i se samostatným proudem tzv. evropského katolického modernismu, který se snažil stručně řečeno smířit Římskokatolickou církev s novou dobou.
Ačkoliv v letech osmdesátých se český katolický modernismus jevil stále více jen jako hnutí neorganizované především v ojedinělých snahách několika vynikajících jednotlivců, byl dost silný k tomu, aby se po r. 1895 zorganizoval a v r. 1902 vytvořil tzv. „Jednotu katolického duchovenstva“, v níž značných úspěchů dosáhli Dostál-Lutinov, Bitnar, Dr. Loskot, Kunte, Svojsík, Dlouhý-Pokorný, Svozil, Bílek atd. Toto hnutí se opíralo o řadu časopisů (Nový život, Rozvoj, Rozkvět, Mánes, Bílý prapor, Meditace, Nezmar), v nichž publikovalo svůj program, úzce spjatý se staršími církevními náboženskými reformami. Tento program by se dal dnes vyjádřit ve třech požadavcích: spravedlivější postavení v církvi pro nižší kněžstvo, zavedení českého jazyka do bohoslužby a zdobrovolnění celibátu. Ve smyslu snah evropské katolické moderny byly tyto celkem jen praktické požadavky doplněny později teoretickým uvažováním o prohloubení pravé zbožnosti a o cestě srovnání náboženství s vědou. Proto když r. 1907 papež Pius X. encyklikou „Pascendi dominici gregis“ a dekretem „Lamentabili sane exitu“ katolický modernismus zakázal, byla i česká „Jednota katolického duchovenstva“ úředně téhož r. 1907 na zákrok pražského arcibiskupa Lva Skrbenského rozpuštěna jako hnutí modernistické. Zdálo se, že tím církevní reformy u nás vzaly za své, neboť též přední představitelé českého modernismu u vědomí, že zákaz katolického modernismu znamená konec regulérní cesty k reformě, z katolické církve raději vystoupili. Byli to Dr. Loskot, Svozil, Kunte, Holeček, Rouček, Dlouhý-Pokorný a jiní. Ostatní katolické kněžstvo pak se svými požadavky umlklo.
Bylo to však mlčení jen zdánlivé. Pokroková část českého duchovenstva se církevními reformami potají stále obírala. Čekala jen na příhodný okamžik, aby je mohla uplatnit. Ten nastal až ke konci světové války r. 1917, kdy se začaly množit v českém tisku v Čechách hlasy, volající po církevních opravách. Tehdy v českém kněžstvu přicházela k slovu generace duchovních, vedených Dr. Farským, Zahradníkem-Brodským, X. Dvořákem, Baarem aj. Ta v srpnu r. 1918 založila na Moravě časopis „Právo národa“, nezávislého politického časopisu, vydávaného Matějem Pavlíkem za spolupráce Aloise Spisara a 7. listopadu r. 1918 vytvořila novou „Jednotu katolického duchovenstva“, jež začala vydávat „List jednoty duchovenstva“. Tento stavovský časopis nabyl záhy ražení mírnějšího. Byl to již ohlas toho, že do Jednoty se přihlásili též Dr. Kašpar, Dr. Pícha, Dr. Sedlák, opat Zavoral, biskup Doubrava a jiní hierarchové, kteří přicházeli do Jednoty s úmyslem brzdit reformní požadavky.
Jednota přesto na svých požadavcích setrvala. Na mohutném projevu reformistického kněžstva 23. ledna 1919 v Obecním domě v Praze za předsednictví J. Š. Baara byl odhlasován „Návrh duchovenstva na obnovu církve katolické v čs. republice“. V červnu 1919 pak dokonce podnikli zástupci Jednoty cestu do Říma k papeži Benediktu XV. za uznání reforem.
V srpnu se však dostal v čelo Jednoty na místo nesmlouvavého předsedy J. Š. Baara děkan Kroiher, jehož umírněné jednání o reformy vedlo v zápětí k rozdvojení českého duchovenstva na část mírnější a radikálnější, kterou vedl Dr. K. Farský.
Radikálnější skupina duchovenstva v Jednotě zatím již o velikonocích r. 1919 vytvořila tzv. „Ohnisko“, jež nekompromisně žádalo ve svém orgánu „Právo národa“ uskutečnění reforem, jež vyústily v šest požadavků:
1. zřízení českého patriarchátu
2. rozšíření církevní samosprávy
3. úprava otázky obsazování far
4. návrh na českou liturgii
5. úprava kněžského studia a náboženské výuky vůbec
6. zdobrovolnění celibátu
Z těchto reforem se nemělo již nic slevovat. Počátkem září r. 1919 byl však jmenován arcibiskupem pražským přímo z Říma Dr. Kordač. K formálnímu jeho zvolení došlo teprve 16. září 1919. Dr. Kordač obrátil se ihned proti „Ohnisku“. Dnem 1. října 1919 bylo členům Jednoty zakázáno odebírat „Právo národa“.
Nastávala chvíle rozhodnutí: Setrvat u církevních reforem, nebo je opustit. Bázlivější kněží opouštěli „Ohnisko“, které se stále určitěji úžilo na radikální „Klub reformních kněží“, v němž definitivní vedení přejal Dr. K. Farský. Na jeho návrh začaly být církevní reformy prováděny via facti – cestou činu. Katoličtí duchovní z „Klubu“ uzavírali sňatky a ke konci r. 1919 byl vydán „Český misál“, z něhož počínaje „půlnoční“ r. 1919 byly čteny bohoslužby jazykem českým. Papežský legát Micara odpověděl na požadavky a reformní činnost českého kněžstva prohlášením, že „česká mše povolena nebude“, a papež Benedikt XV. zamítl zdobrovolnění celibátu slovy „indiscutabile“. Tím bylo oficiálně vyjádřeno stanovisko katolické církve k reformám. Církev setrvala na usnesení svých synod a koncilů, že je „nec reformata, nec reformanda“, to znamená: „není reformovaná ani reformována být nemůže“.
Vyhlášení Církve československé (husitské)
V důsledku těchto prohlášení pak byl svolán do Prahy sjezd „Klubu reformního kněžstva“. Ten se sešel dne 8. ledna 1920 do Národního domu na Smíchově, kde bylo po celodenním rokování usneseno hlasováním 215 členů „Klubu“ většinou 140 hlasů oddělit se „v zájmu dokonalejšího náboženského života českého národa od Římskokatolické církve“ a založit „církev novou, lepší a křesťanštější!“ České širší kruhy byly na novou církev upozorněny dne 10. ledna 1920 církevním provoláním „Národu českému“, jímž také veřejnost byla informována o hlavních zásadách nové církve: Církev chce stavět bezprostředně „na základě evangelia Kristova“, navazuje na staré náboženské tradice národní, stěžejní její zásadou je „svoboda svědomí a náboženského přesvědčení jednoho každého“, přejímá až do podrobnější úpravy „dosavadní bohoslužebný řád“ s tou pozměnou, že „veškeré služby Boží, jejichž účast je dobrovolná, konají se výhradně jazykem mateřským“, a chce se organizovat „v jednotě s kulturními činiteli laickými“, neboť „zatímní správu církve vede církevní výbor duchovních i laiků“.
Lid přijal novou církev, jež se nazvala „Církví československou“, příznivě, ba uvítal ji nadšeně. V prvních dnech přihlásilo se do jejich řad na 200.000 věřících. Inteligence však, která bývala k náboženského projevu vždy netečná, postavila se k novému hnutí náboženskému v Čechách skepticky a nejednou až odmítavě (projevy prof. Šusty a Pekaře). Katolické kruhy pak na základě dekretu papežské „kongregace posvátného oficia“ z 15. ledna 1920, jímž byla nová církev dána do klatby, se pokusily prudkými polemikami zabránit přestupům do Církve československé. Současně čeští biskupové dne 17. ledna 1920 zrušili „Pastýřským listem“ i „Jednotu duchovenstva“ jako reformní organizaci, jež byla „příčinou všeho zla a pohoršení, které vzniklo založením nové církve“. Protože se však „Jednota“ po svém zrušení nerozešla, nařídil 20. ledna 1920 český episkopát přímo všem kněžím, aby z „Jednoty“ vystoupili. Formálně se likvidovala Jednota teprve 5. srpna 1920, ač sám předseda Kroiher zůstal v čele Jednoty až do 17. února 1921 a Xaver Dvořák ji vedl ilegálně ještě po několik let dále.
Církev československá zatím vzrůstala. Dne 15. září 1920 se jí dostalo státního schválení a dne 15. února 1921 měla již 525.333 příslušníků. A když se dne 8. a 9. ledna 1921 konal první valný sjezd církve, zúčastnilo se sjezdového jednání na 300 delegátů z 32 schválených náboženských obcí. I jejímu učení byl na témže sjezdu položen pevný základ ideovými směrnicemi M. Pavlíka, v nichž byla zdůrazněna především naprostá svoboda vědeckého bádání i v otázkách náboženských, čímž náboženství mělo být uschopněno pro kritickou revizi z hlediska vývojového nazírání. Nejvyšší normou náboženského zkoumání měl být jedině Duch Kristův.
Pravoslavná krize
Věrouka církve prošla ohněm zkoumání a prokázala svou odolnost nejlépe v době tzv. pravoslavné krize, kdy v církvi bylo bojováno o nejzákladnější směr její orientace. Bylo třeba se rozhodnout mezi směrem svobodně teologickým a ortodoxním. Ortodoxní orientace se objevila v Církvi československé již v polovici r. 1920 s myšlenkou Zahradníka-Brodského na spojení s pravoslavnou církví srbskou, s níž skutečně bylo navázáno oficiálně jednání, které skončilo roztržkou, neboť pravoslavný „Sabor“ připojil Církev československou bez ohledu na její výhrady k srbské církvi, čímž byl vyvolán u věřících nové církve veliký odpor. Když byl dne 25. září 1921 v Bělehradě vysvěcen Matěj Pavlík na pravoslavného biskupa, jímž získal jméno Gorazd, vznikla i mezi jejími vůdčími osobnostmi pře, která vyústila v hlubokou, několikaletou krizi. Jen přičiněním Dr. K. Farského, jenž v srpnu 1922 vydal spolu s prof. Kalousem „Katechismus“ a jenž byl v červenci 1924 zvolen absolutní většinou náboženských obcí patriarchou Církve československé, zachovala si církev svou vlastní svobodně-teologickou orientaci, i když musela riskovat výstup nepatrné skupiny věřících smýšlení pravoslavného. Ve znamení tohoto vítězného svobodně-teologického směru Dr. K. Farského se konal i první řádný sněm Církve československé (husitské) v Praze dne 29. a 30. srpna 1924, na kterém po přednesení naukových i organizačních referátů stanula Církev československá (husitská) na pevné půdě křesťanské, reformační, národní a svobodně-teologické.
Použitá literatura:
1. Kaňák, M.: Církev československá v historickém vývoji a přehledu, Blahoslav, Praha 1946.
2. Kaňák, M.: Z dějin reformního úsilí českého duchovenstva, Blahoslav, Praha 1951.
3. Lášek, B. J.: Bernard Bolzano a jeho místo v reformním hnutí českého katolického duchovenstva v 19. století, in: Theologická revue 12/1979, č. 5 a č. 6.
4. Lášek, B. J.: František Náhlovský a reformní program z roku 1848 na obnovu církve v Čechách, in: Theologická revue 20/1987, č. 6.
5. Tonzar, D.: Vznik a vývoj novodobé husitské teologie a Církev československá husitská, Karolinum, Praha 2002.
Obrázky jsou převzaty z Kroniky Náboženské obce Církve československé husitské v Kvasicích a nevztahují se přímo k textu, jsou jen jeho ozdobnou kulisou.
