20.09.2011 06:57

KŘESTNÍ VÍRA

(katechumenů)

 

Ježíš přistoupil a řekl jim: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“

(Matouš 28,18-20)

Já jsem ta cesta, pravda i život.

(Jan 14, 6)

 

 

 

 

                 

                                                                                  Cyril a Metoděj

 

    

      biskup Vojtěch                 M. Jan Hus                      M. Jan Rokycana,

                                                          husitský arcibiskup

 

Dr. Karel Farský,

 

V Novém zákoně máme zmínky o tom, že křest byl udělován, jakmile někdo uvěřil v Pána Ježíše Krista (srov. Sk 2,41; 8,12-13; 8,35-38; 9,18; 16,14-15; 16,31-34; 18,8). Proto víra, její vyznání a křest patří nedílně k sobě. V novozákonní době byla křesťanská vyznání stručná. Mluvila o tom, že Ježíš je Kristus – Mesiáš, Pán, Spasitel a Boží Syn, že Ježíš zemřel za nás a byl vzkříšen. Na konci 2. a na počátku 3. století se však již vynořují zprávy o křtu, které obsahují jádro pozdějšího starocírkevního vyznání a také jasná svědectví, že se křtilo na vyznání křesťanské víry.

Podle těchto zpráv o křtu měl křtící klást křtěnci tři otázky: Věříš v Boha, Otce všemohoucího? Věříš v Ježíše Krista, Syna Božího…? Věříš v Ducha svatého…? Na každou z těchto otázek měla následovat odpověď víry křtěnce: „Věřím“, po které byl pokaždé ponořen do vody.

Z těchto křestních otázek pak vznikla během 3. století souvislá řecká forma vyznání odpoutaná od schematu otázka – odpověď, která se ve 4. století objevuje i ve formě latinské. Toto tzv. Symbolum Romanum (z řeckého symbolon – souhrn, znamení, přeneseně: pravidlo víry) se stalo křestním vyznáním římské křesťanské obce.

Symbolum Romanum však zaznamenalo celou řadu drobných dodatků a variací až okolo roku 500 v Galii, tj. dnešní Francii, dostalo svou konečnou podobu. Toto starocírkevní vyznání víry se nazývá Apoštolské vyznání víry (latinsky Symbolum apostolorum), jinak také Krédo (z latinského credo – věřím) a je nejrozšířenějším společným vyznáním západní církve. Svým obsahem stručně a správně shrnuje články víry, a tak chrání její neporušenost až dodnes. Proto je uvedeno i v Základech víry Církve československé husitské.

Jan Amos Komenský ve svém spise v Unum necessarium – Jedno nezbytné či Jednoho jest potřebí píše: „Kdyby někdo požadoval stručnější vyznání mé víry, uvedu Apoštolské vyznání, poněvadž neznám nic kratšího, prostšího, jadrnějšího, co by mi umožnilo rychleji odstraňovat všechny spory a vyhnout se nekonečným labyrintům disputací“ (Komenský, A. J.: Jedno nezbytné, z latinského originálu Unum necessarium přeložil Luděk Brož, Kalich, Praha 1999, s. 169, kap. 10,9).

 

 

 

Apoštolské vyznání víry:

Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země,

i v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho, jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován, umřel a byl pohřben, sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí na pravici Boha, Otce všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé.

Věřím v Ducha svatého, svatou církev obecnou, svatých obcování, hříchů odpuštění, těla z mrtvých vzkříšení a život věčný. Amen.

 

Církev československá husitská sestavila novější Vyznání, které je rozvinutím a výkladem starších vyznání (Apoštolského a Nicejsko-cařihradského). Toto Credo Církve československé husitské je uvedeno na konci. Je v něm vše podstatné pro pochopení plnosti nového života, který se ti otevírá po obmytí svatým křtem skrze oběť Ježíše Krista.

 

†††

 

Věřím

- Víra v biblickém pojetí není nějaká „přesvědčenost o něčem“, nedá se vystihnout obratem „mít za to“, není to ledajaké „věření“. Proto tu nejde o výraz náboženského přesvědčení, ani o formální souhlas s církevní konfesí či o souhrn pouček a dogmat.

- V hebrejštině se pojem víry zakládá na slovním kořeni ´-M-N (vyslov AMAN) jako i závěrečné „Amen“ a znamená „být jistý, spolehlivý, věrný, pravdivý“. Proto víra v biblickém pojetí nespočívá ve vědění, nýbrž v důvěřování, v osobní zkušenosti lásky a důvěry.

Z toho vyplývá, že víra znamená osobní vztah lásky a důvěry k Bohu, spolehnutí na Boha. V tomto smyslu nám i Nový zákon v 11. kap. listu Židům podává jednu z mála definic víry: „Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme“ (Žd 11,1).

 

v Boha,

- Slovo „věřím“ není možné oddělit od obsahu, který je tu dán, tedy od bezprostředně následujícího „v Boha, Otce … i v Ježíše Krista … v Ducha svatého“. Tak apoštolská víra ukazuje před sebe, vztahuje se ke svému subjektu, jímž je osobní a jedinečný Bůh, Bůh svých svobodných dějin, Bůh jednající, zasahující, zachraňující a vysvobozující, Bůh milosti, který není samozřejmý, předem daný a všeobecně zřejmý, nýbrž ten, jenž se nám dal ze své svobodné vůle a lásky poznat ve zjevení. Vrcholné zjevení Boha k nám pak přišlo v Ježíši Kristu.

- Tento Bůh, o němž se tu v Apoštolském vyznání víry hovoří, je Otec, Syn a Duch svatý, tedy trojjediný. Křesťanské církvi je nemožné myslit si Boha bez Ježíše a bez Ducha, který působí mezi křesťany, a stejně tak Ježíše a Ducha bez Boha.

 

Otce

- V Ježíšově pojmenování Boha jako Otce ustupují zcela do pozadí patriarchálně autoritativní prvky a naopak do popředí vystupují motivy něžné lásky a důvěry. Proto je název Otec naprosto nepatriarchální a je především vyjádřením lásky a obecenství.

         Tato skutečnost je snad nejzřetelněji vyjádřena v Ježíšově podobenství o marnotratném synu (L 15,11-32), kde otec proti všem tehdejším zákonům a zvykům nestojí svým synům v cestě, nechá je, aby se uplatnili, i když mladší syn volí nanejvýš riskantní, mylně pochopenou svobodu. A když marnotratník ztroskotá a vrátí se, nepředkládá mu otec účet a nečeká ani vděk a zadostiučinění, ale běží mu vstříc. „Otec běží“ to je podle jakéhokoli patriarchálního kodexu něco neslýchaného. A právě tato naprostá neobvyklost otcova chování formuje apoštolské pojetí Božího otcovství. Otec, který jde vstříc, je zpochybnění veškeré patriarchálně autoritářské mentality a jejího řádu.

- Vzhledem k Synu Božímu, Ježíši Kristu, je Boží otcovství věčné, ale vzhledem k nám je podmíněno pokáním a vírou na naší straně. To znamená, že Boží otcovství se aktuálně uskutečňuje pouze tam, kde je Bůh jako Otec poslouchán a milován, kde se k němu jako k Otci v pokání, víře a lásce obracíme.

Proto i když se Bůh chce stát Otcem všech lidí, je fakticky Otcem jen těm, kteří se pro něho svobodně ve víře rozhodli.

 

všemohoucího,

- Boží všemohoucnost nespočívá v žádné bezedné zvůli, nýbrž v jasně formulovaném osvoboditelském činu, v exodu – ve vyjití bývalých otroků z Egypta (domu otroctví) do svobody. Proto je nutno chápat a dosvědčovat Boží všemohoucnost nikoli jako nespoutanou libovůli nevypočitatelného temného boha, nýbrž jako osvobodivou věrnost Boží.

- V Novém zákoně se Boží všemohoucnost zakouší v události kříže a vzkříšení a dosvědčuje se ve vztahu k těmto velikonočním událostem. Proto je vzkříšení Ježíše Krista, který byl pro nás vydán jako zcela bezmocný, ústředním vladařským aktem Boha všemohoucího. Boží všemohoucnost tu tedy spočívá v tom, že na sebe může vzít podobu muže na kříži v jeho slabosti a bezmocnosti, aby v této podobě triumfovala.

 

Stvořitele nebe i země,

- Boha všemohoucího, k němuž se křtěnec přiznává, chápeme a ve víře musíme chápat ve vztahu k celé skutečnosti: jako Stvořitele nebe i země. Přičemž zemí se nerozumí jenom geograficky planeta Země, nýbrž celá oblast „viditelné“ reality, která je člověku dostupná, a nebem pak všechen „neviditelný“ svět Boží. Proto se Boží stvoření nevyčerpává ve své „viditelnosti“ a „předmětnosti“. Má rozměry, jimiž prostě nedisponujeme, a dobře činíme, nedáme-li se zajmout do svého světového názoru jako do vězení, které jsme si sami zvolili.

- Bůh ve svém stvořitelství projevuje své rozhodnutí nezůstat sám. Podvoluje se svému „sklonu ke společenství“. A tak celý svět (nebe i země) je vlastně stvořen z lásky a je založen v lásce Boha, milujícího Otce, který jako všemohoucí má svrchovanou moc nad vším, co stvořil.

- Věříme, že Bůh stvořil tento svět z ničeho a že je stále držen a udržován Boží věrností. Před stvořením byl jen věčný Bůh. Čas, prostor, hmota patří až ke stvoření.

- Na otázku, jak Bůh stvořil svět, nám Bible neodpovídá. Dát odpověď na tuto otázku je úkolem přírodních věd, které tvrdí, že „viditelný“ svět vznikl evolucí tedy vývojem. Máme za to, že evoluce je elegantním dílem geniálního Boha. Odmítáme nařčení, že uznávat fakt evoluce je něco protikřesťanského.

 

i v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho,

- Východiskem a středem křesťanské víry je víra v Krista.

- Věříme, že Ježíš (řecky Iésús, hebrejsky Jéšua, Jehošua - jméno vyjadřuje životní program pojmenovaného a znamená Hospodinův vysvoboditel, spasitel) je Spasitelem a zaslíbeným Mesiášem - Kristem (srov. Mt 1,21), v němž se nám Bůh dal poznat (zjevil se).

- Kristus (christos) je tedy původně titul, řecký překlad hebrejského „mašiach“ (mesiáš), česky přeloženo pomazaný. Brzy však splynul se jménem „Ježíš“ ve vlastní jméno.

- Je Božím Synem, což je zřetelné vyjádření podstaty jeho poslání a jeho života. Jde tu o vyznání Boha na cestě k nám.

- Ježíš Kristus je také Slovem Božím, neboť v něm a jím Bůh mluví s námi.

- Titul Pán (řecky Kyrios, hebrejsky Adonaj) patřil ve Starém zákoně samotnému Bohu. Učedníci však s bázní a chvěním poznali, že v Ježíši Kristu k nám přišel sám Pán a Bůh (srov. J 20,28). To znamená, že v jeho osobě a existenci je přítomen a s námi jedná Bůh sám (Immanuel – s námi Bůh; srov. Mt 1,23), který je s námi ve všem, čím jdeme, i ve všem, s čím se trápíme.

- V Novém zákoně se vyznání „Ježíš Kristus je Pán“ stává jádrem christologie (nauky o Kristu), což je velmi názorně vyjádřeno v Ř 10,9: „Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen.“

 

jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny,

- Tato výpověď, o které se píše v Mt 1,18-25 a L 1,26-38, je výpovědí teologickou a nikoliv biologickou či dokonce gynekologickou. Je to teologie milosti, poselství o tom, jak k nám přišla spása.

Z toho vyplývá, že výrok o Ježíšově početí z Ducha svatého a narození z Marie Panny má především zvěstný smysl. Je zde vyjádřena skutečnost, že Ježíšovým životem od samého jeho počátku, který je třeba vidět už při početí, začíná nové lidství. Lidství podle Ducha Božího, které jako jediné má budoucnost. A tak se tu na jedné straně mluví o Duchu svatém, o tvořivé přítomnosti Boží a na straně druhé o lidské osobě jménem Marie. Bůh a člověk tu stojí vedle sebe a pospolu.

Proto v Ježíši Kristu je tu s námi nejen pravý Bůh, který v něm jedná a z něho mluví, ale i nový člověk, odedávna očekávaný, prvorozený z Božích synů, o nichž píše apoštol Jan, že „se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž narodili se z Boha“ (J 1,13) čili z „Ducha“ (J 3,5).

V Kristově příběhu od Betléma po velikonoční události tedy věříme, zakoušíme a vyznáváme plnomocnou Boží přítomnost v lidském životním údělu Ježíše Nazaretského, který je na rozdíl od nás plným a pravým člověkem, jenž začal zcela jinak než my, totiž z Ducha svatého, v dokonalé jednotě s Bohem, a tak překonal tlak hříchu, kterému my neustále podléháme.

 

trpěl pod Pontským Pilátem,

- Uvedení Pilátova jména dokládá především plnou dějinnost víry a dějinnost Ježíšova příběhu. Jde o vyznavačský důraz na reálnost a historickou pravdivost naší víry - opření o realitu.

- Pilát se však dostal do „Kréda“ také proto, že reprezentuje veřejnost, před kterou Ježíš vydal své svědectví, a proto se i křesťan má ke své víře přiznat veřejně.

- Slůvko „trpěl“ pak vystihuje celý Ježíšův životní příběh mezi narozením a křížem. Ježíšova cesta je důsledně a nutně cestou utrpení. Toto utrpení však není samo o sobě cílem a už vůbec ne cílem oslavovaným a oslavováníhodným. Jeho nezbytnost není zlý úděl, není slepý osud, nýbrž naplnění poslání, cesta spolu-utrpení, spolu-nesení, spolu-bojování, cesta oběti za mnohé. Je to cesta zástupného utrpení, trpícího Božího služebníka (srov. Iz 53). „Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé“ (Mk 10,45).

         Tak ve slůvku „trpěl“ má křesťan slyšet jednak zaslíbení, že ve svém utrpení ani se svým utrpením z utrpení druhých není sám, a zároveň má slyšet i výzvu ke spolu-utrpení, spolu-nesení, spolu-bojování v následování toho, který „trpěl pod Pontským Pilátem“.

 

byl ukřižován, umřel a byl pohřben,

- Slovo o Ježíšově ukřižování připomíná v prvé řadě, že jeho lidství je plné lidství, že byl skutečným člověkem, včetně toho, že podléhal smrti.

- Přestože je ve slovu „ukřižován“ již skutečnost Ježíšovy smrti zahrnuta, Apoštolské vyznání víry znovu připomíná, že Ježíš prožil celý lidský život od narození až do smrti, a to proti těm, kteří tvrdili, že Kristus nemohl trpět a musel před smrtí opustit lidské tělo, ale i proti těm, kteří tvrdí, že vůbec nezemřel a obviňují jej z podvodu. Toto neopodstatněné nařčení zamítáme, neboť pak by bylo nesmyslné veškeré svědectví apoštolů tehdy ještě žijících – Petra, Pavla i ostatních. Navíc skutečnost, že Ježíš Nazaretský byl popraven na kříži, patří k historicky nejlépe prokazatelným faktům Ježíšova příběhu.

- Tato Ježíšova smrt na kříži byla zástupná. Ježíš zemřel za nás, za hříšníky (Ř 5,8), za naše hříchy (1K 15,3), za mnohé (Mk 10,45), i když to přímo v Apoštolském vyznání víry není vyjádřeno. Jde tu tedy o náš úděl, o naše smíření a vysvobození, o naši záchranu.

- Ježíše neukřižovali židé, ačkoliv Ježíše jako Krista (Mesiáše) odmítli. Krista křižujeme především svou nevírou a svými vinami my všichni v celém světě.

- Ježíš přišel zachránit (spasit) všechny hříšníky.

- Slovy „byl pohřben“ se opět dosvědčuje, že jistě zemřel. Znamená to, že nešlo o zdánlivou smrt. Ježíš tedy nebyl ničeho z posledních věcí člověka ušetřen, jeho životní příběh nebyl o nic ukrácen. K Ježíšovu plnému lidství patří podle lidského řádu i závěrečné dějství smrti, hrob.

 

sestoupil do pekel,

- Pod slovem peklo si nepředstavujeme pozdně středověké obrazy o čertech a dušičkách, které se vaří v kotlích. Peklo tu znamená především podsvětí, říši mrtvých. Představovali si ji tehdy jako vězení (1P 3,19) hluboko pod zemí. Ježíš se dostal do podsvětí, z něhož dosud nebylo návratu.

- Reformovaná teologie viděla v tomto výroku výraz nejhlubšího ponížení Kristova, který byl vydán pro naši spásu (záchranu) nejen smrti, ale pro náš hřích, který na sebe vzal, zástupně nesl i hloubku osamělosti, odloučení a opuštěnosti od Boha. Tuto opuštěnost, nejhlubší úzkost blížící se zoufalství, Ježíš při své smrti vyjádřil slovy: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Mk 15,34). Zkušenost Ukřižovaného, opuštěnost, která zeje za tímto výkřikem, to je peklo.

- Luterská teologická tradice však v tomto článku vidí již začátek Kristova vítězství, které apoštol Pavel v Epištole Římanům vyjadřuje těmito slovy: „Jsem jist, že ani smrt ani život … ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného … nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu“ (Ř 8,38-39). To je patrně hlavní teologický záměr tohoto článku „Kréda“.

- V církevní tradici však byl výrok o Kristově sestupu do pekel vykládán také tak, že evangelium bylo v podsvětí zvěstováno i mrtvým lidem (1P 4,6). Tato představa je pak zřejmě již na začátku 2. stol. vykládána jako zvěst o univerzální (všeobecné) platnosti evangelia nad všemi lidskými životy a nad celými dějinami. Kristova smrt tedy není nadějí spásy jenom Ježíšovým současníkům a těm, kdo žijí po Kristu, nýbrž i těm, kdo zemřeli před Kristem.

 

třetího dne vstal z mrtvých,

- Ježíšův příběh neskončil s poslední platností hroznou smrtí o Velkém pátku. Došlo k události, která situaci od základu změnila. Odpověď víry na tuto událost zní: Kristus vstal z mrtvých! Apoštolé myslí své vyznání tak vážně, že se na ně spoléhají v životě i smrti a zpečeťují je radikální proměnou života a zpravidla i mučednickou smrtí.

- To, že Ježíš vstal z mrtvých, lze ovšem postihnout jenom vírou, nikoli smysly.

- Třetí den je v biblické tradici den, kdy jedná (zasahuje) Bůh, kdy dochází k rozuzlení (rozřešení, vyvrcholení), kdy se naplňují biblická očekávání.

- Slova „vstal z mrtvých“ neznamenají znovuoživení Ježíšova mrtvého těla, Ježíšův návrat do dřívějšího života, do tohoto časoprostorového života, nýbrž to, že Ježíš vstoupil do života nového (budoucího) věku. Tím otevřel cestu do nového věku všem lidem.

- V nejstarších vyznáních (formulích) se mluvilo o tom, že Ježíš byl vzkříšen (1K 15,4; Mk 16,6), nebo přímo o tom, že ho vzkřísil Bůh (1K 15,15; 1P 1,21), aby bylo zřejmé, že nejde o nějaké heroické sebeoživení – o fakírský výkon mimořádného jedince, ale o událost nového druhu, která přesahuje náš prostor.

- Ježíšovo vzkříšení je nosným základem křesťanské víry. Jakmile se zbortí, zhroutí se všecko, k čemu se křesťanská víra přiznává. Nosnost tohoto základu se potvrzuje jen ve víře.

 

vstoupil na nebesa,

- V nejstarších křesťanských výrocích víry bylo vyvýšení totožné se zmrtvýchvstáním (srov. F 2,8-9). V tzv. Lukášovských spisech, tj. v Evangeliu podle Lukáše a ve Skutcích apoštolských, jsou však obě stránky odděleny. Podle Lk 24,50 byl Ježíš vzat do nebe bezprostředně po zjevení učedníkům, podle Sk 1,3.9 to bylo však až po čtyřiceti dnech, které byly dobou, kdy bylo možno ověřit, že vyvýšený Pán je vskutku totožný s pozemským Kristem.

- Nebesa chápeme jako Boží „neviditelný“ svět, kde neplatí naše kategorie času.

- Nanebevstoupení definitivně uzavírá pozemský příběh Ježíše Nazaretského a zároveň otevírá nový úsek dějin spásy, věk Ducha svatého, věk církve.

 

sedí na pravici Boha, Otce všemohoucího,

- Obrazný výrok „sedí na pravici Boha“ nesmíme chápat jako topografický údaj o pobytu Ježíše Krista. Obraz totiž neoznačuje žádné místo, nýbrž spíše postavení Ježíše Krista, kterému nejlépe porozumíme na pozadí žalmu 110, kde Bůh oslovuje mesiášského krále jako Pána, tedy jako svého reprezentanta, a říká mu: „Zasedni po mé pravici, já ti položím tvé nepřátele za podnoží k nohám“ (Ž 110,1).

         Výrok „sedí na pravici Boha“ proto v pohledu vyznání znamená: Boží Syn byl dosazen do své božské důstojnosti a plné moci.

- Ani toto nejužší společenství Ježíše s Bohem Otcem neznamená však, že Ježíš by přestal být plným a pravým člověkem. Je to vlastně uskutečnění stvořitelského záměru s člověkem, jemuž Bůh svěřuje vládu nad dílem svých rukou a všechno mu pod nohy klade (Ž 8,7).

Proto apoštol Pavel může prohlásit, že na pravici Boží vyvýšený Kristus ze své lásky činí i ostatní lidi svými spoludědici a dětmi Božími, které Boha mohou oslovovat Otče (Ř 8,11-39).

- Vyvýšení k Boží pravici také znamená, že i když Ježíš není mezi námi jako biologicky živý člověk, na něhož bychom si mohli sáhnout, je nám přesto blízký, a to právě pro svoje vyvýšení jako ten, který je věčně živý pro své společenství s Otcem, s nímž je zajedno.

         Z toho vyplývá, že vyvýšení Kristovo k Boží pravici neznamená Ježíšovo vytržení do zásvětné nebeské říše, nýbrž jeho bytí u Boha, bytí v dimenzi Boží, jeho moci a slávě. Nevyjadřuje tedy jeho vzdálenost od světa, nýbrž nový způsob bytí při nás; Ježíš je s námi z Boží strany a Božím způsobem. Obrazně řečeno, je u Boha jako náš přímluvce.

 

odkud přijde soudit živé i mrtvé.

- Křesťané nečekají na hrůzyplnou budoucnost, ale na Krista, svého Pána, který se za ně již Božímu soudu vydal. Bude nás tedy soudit ten, který již byl pro nás odsouzen, který Božím soudem prošel. Kristův soud je tak spojený s milosrdenstvím, odpuštěním a také naplněním smyslu života. I když křesťané uvidí, jak mnoho z toho, na čem si zakládali, shoří, bude tento soud projevem milosrdenství, že se jim taková příležitost k proměně a ke vstupu do nového hlubšího společenství otevře. Křesťané proto jdou v této víře Kristovu soudu vstříc, nikoli snad s dobrým svědomím, avšak přece s dobrým vědomím, s dobrou nadějí.

- Kristův soud na konci věků – poslední soud – je soud nad živými i mrtvými, soud nad celým tímto světem, nad celými dějinami i nad jednotlivými životy. Tento soud znamená konec dosavadních dějin. Ne ve smyslu zániku, ale konec ve smyslu cíle. Kristův soud nad světem proto neznamená žádnou nevypočitatelnou hrůzu bez konce, nýbrž definitivní konec hrůzy, znovunastolenou spravedlnost.

- Křesťané nejsou ti jediní, kterých by se týkala Boží milost. Bylo by zvrácené, kdyby se radovali ze svého spasení a byli přitom přesvědčeni o tom, že svět kolem nich zahyne. Křesťané naopak jsou ti, kteří vědí, že Boží milosrdenství a slitování sahá za hranice církve i za představy jedněch lidí o vlastních kvalitách a špatnosti druhých.

 

Věřím v Ducha svatého,

- Duch svatý je Bůh sám jako jeho posvěcující přítomnost v celém stvoření. Je to nejhlubší způsob, jímž je Bůh přítomen uprostřed svého stvoření, v samotném lidském srdci. Proto Bůh není jenom Pán počátku a jenom Pán konce, nýbrž Bůh přítomný; nejen Bůh výšin a hlubin, nýbrž Bůh mé duše; nikoli jen Bůh stvoření, nýbrž Bůh osobní. Bůh, který je mi bližší, než já sám sobě. Bůh ve své intimní blízkosti.

         Ve víře v Boha Otce a v Ježíše Krista se proto nevztahuji k žádnému uzavřenému dílu, ale pohybuji se v aktuální přítomnosti Boží, ve své, Bohem dotčené a proměněné přítomnosti; žiji ve zpřítomnění své spásy, založené a otevřené jménem Božím a Kristovým.

         Toto zpřítomnění se zároveň chápe a zakouší jako účast. Proto je Duch svatý moc účasti. Bůh s člověkem a člověk s Bohem jsou v něm nerozlučně spojeni.

- Duch svatý je otcem či matkou víry, osvěcuje naši mysl, abychom Boží slovo chápali, otvírá naše srdce, abychom je přijali, budí touhu po Bohu a dává odvahu k tomu, abychom Boha oslovili „Abba“, Otče (Ř 8,16). Proto život víry vlastně začíná Duchem svatým. Zkušenost nás tedy vede k pojetí Trojice v pořadí Duch – Syn – Otec.

- Protože je Bůh stvořitelem jak prostoru, tak i času a tudíž nepodléhá ani vládě prostoru ani vládě času jako člověk, neboť je jejich Pánem, může být Bůh celý a osobně přítomen současně v různých úsecích dějinného a světového prostoru, tedy osobně a celý přítomen ve své transcendenci jako Otec, zároveň pak osobně a celý přítomen ve svém zjevení jako Syn a zároveň osobně a celý přítomen člověku jako Duch svatý.

S Bohem se tak setkáváme jako se Stvořitelem a Otcem, v dějinách jako se Synem (s Ježíšem Nazaretským) a v lidském nitru jako s Duchem svatým.

- S Duchem svatým úzce souvisí otázka, která intenzivně zaměstnávala prvotní církev: Jak je Ukřižovaný a Vzkříšený mezi námi přítomen, když vstoupil na nebesa?

Pán Ježíš po svém ukřižování, vzkříšení a nanebevstoupení nezmizel, nýbrž jeho zdánlivá nepřítomnost se mění právě v přítomnost Ducha svatého. To znamená, že „ten, který vstoupil na nebesa“, se v Duchu svatém přibližuje, „ten, který sedí na pravici Boha“, je v Duchu svatém přítomen na zemi, „ten, který přišel a má přijít, je v Duchu svatém již zde, uprostřed své církve. Ovšem nikoli v pozemském těle, ale v Duchu. Přítomnost Krista je tedy přítomností Ducha svatého.

Z toho vyplývá, že zatímco Ježíšova viditelná přítomnost byla časově ohraničená, Duch svatý má jiné možnosti, je s námi navždy a skrze něho vzkříšený a oslavený Kristus je novým způsobem navždy přítomen s námi. Tak je Ježíšova zdánlivá nepřítomnost v daru a pověření Ducha svatého povýšena na Kristovu trvalou přítomnost v nás a u nás.

         V této souvislosti mluví teologie Církve československé husitské o Duchu Kristově, který je její nejvyšší normou a autoritou: Duch Kristův je vzkříšený a oslavený Ježíš Kristus sám, který skrze svědectví Písma svatého a živé slovo církve v moci Ducha svatého vstupuje jako živý a přítomný do srdcí a životů věřících. Je to živý Kristus vstoupivší skrze víru mocí svého svatého Ducha do lidské existence. Proto ve víře při našich bohoslužbách v liturgii Karla Farského vyznáváme spolu s apoštolem Pavlem: „Jsme živi, avšak již ne my. Žije v nás Kristus“ (srov. Ga 2,20).

 

svatou církev obecnou,

- K církvi se nepřiznáváme stejným způsobem, jako se přiznáváme k Bohu. Bůh a církev nejsou stejně závažné veličiny. Proto nevěříme v církev, nýbrž věříme církev. Tak první krok Ducha svatého, ovšem nikoli poslední, vede k církvi.

         Proto o Duchu svatém nelze hovořit, aniž bychom pokračovali: věřím církev. A obráceně, nemůžeme hovořit o církvi, aniž bychom ji zcela a beze zbytku zakládali na díle Ducha svatého.

Církev jako viditelné společenství Kristových svědků je tedy důsledkem působení Ducha svatého. Je to společenství těch, kdo vyznávají Ježíše Krista jako svého Pána.

- Církev je „svolání Boží“ (vyvolaný zástup) skrze Ježíše Krista. Prvním rozhodujícím momentem vzniku novozákonní církve je svolání dvanácti apoštolů (učedníků) Ježíšem Kristem a ustanovení večeře Páně („to čiňte na mou památku“), ale plné uskutečnění církve se začíná až po velkopáteční události v setkání se vzkříšeným Kristem a vrcholí vznikem první křesťanské obce v Jeruzalémě o letnicích při seslání Ducha svatého. Letnice jsou proto časem zrození křesťanské církve, zvláštního a nezaměnitelného společenství, společenství víry.

V této souvislosti můžeme říct, že tělem Ducha svatého je církev: „My všichni, ať Židé či Řekové, ať otroci či svobodní, byli jsme jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo a všichni jsme byli napojeni týmž Duchem“ (1K 12,13).

- K nejnázornějším a nejplodnějším motivům novozákonní eklesiologie (nauky o církvi) však patří obraz církve jako těla Kristova, který výrazně znázorňuje spjatost Božího lidu s Kristem, jenž je hlavou církve (1K 12,12-27; Ř 12,4-5; Ko 1,18; Ef 1,22-23; 4,15-16). Právě liturgické dění v pojetí Karla Farského - zvláště eucharistická část, obsahující vyznání převzatá z biblických textů (Mt 18,20 a Ga 2,20) - ukazuje na tento úzký vztah mezi oslaveným Kristem a jeho církve, který se dá vyjádřit těmito slovy: Kristus jako hlava zde vstupuje do existence obce, vždy znovu ji zakládá jako své tělo a zůstává její hlavou i mimo shromáždění.

         Proto lze říci, že druhým tělem Ježíše Krista vzkříšeného a oslaveného po likvidaci jeho těla pozemského je obecenstevní tělo církve, ke kterému patří věřící obce všech pozemských církví a denominací žijící v duchovním obecenství (společenství) s Kristem a v Kristu.

- Církev je shromáždění svatých, v němž se čistě učí evangeliu (káže slovo Boží) a náležitě se vysluhují svátosti. V tomto určitém dění a jednání bije srdce církve. Proto její bohoslužby jsou nejvlastnější sférou církve, jsou tím nejdůležitějším, nejnaléhavějším a nejslavnějším, co se vůbec na zemi může dít, poněvadž jejich prvotním obsahem není lidské dílo, nýbrž dílo Ducha svatého, a tedy dílo víry. Jestliže církev bohoslužby opustí, vzdává se sama sebe. Neexistuje žádná, věci přiměřenější služba než zápas o živé bohoslužby.

Bohoslužbou však v širokém smyslu slova je celý život. Proto česká reformace ke dvěma zmíněným znakům pravé církve (k čistému kázání slova Božího a k pravému vysluhování svátostí) připojuje ještě další tři. Jako třetí je poslušnost evangelia a zákona Kristova, přičemž bratrská láska má zvláštní význam; čtvrtým znakem je kříž a protivenství pro pravdu a království Boží; pátým pak je ukázněné uspořádání církevního života, tj. církevní kázeň.

Tato rozšíření zdůraznila, že v křesťanském životě, v zápasu o církev, nejde jen o pravověří, o pravé poznání víry, nýbrž zároveň, v nedílné souvislosti, o příslušnou ortopraxi, osvědčování víry v celém životě, při setkávání s bližními, v ochotě jednat a trpět pro Boží království a jeho spravedlnost, v ukázněném následování.

Proto „věřím církev“ znamená, že se účastním jejího duchovního zápasu. Z neutrálů a diváků se ještě nikdy církev neshromáždila. Není náhodou, že v janovských listech sborům jsou hlavním ohrožením církve nikoli nepřátelé, nýbrž vlažní: „Kéž bys byl studený anebo horký! Ale že jsi vlažný, a nejsi horký ani studený, nesnesu tě v ústech“ (Zj 3,15-16).

- Církev je svatá, protože náleží svatému Bohu, s nímž je spojena a který si ji oddělil i posvětil k své službě, cti a slávě, nikoliv proto, že je mravně dokonalá. Je svatá jako obecenství hříšníků, činících pokání, kteří jsou ospravedlněni Boží milostí v Kristu a pověřeni k určité službě (Mt 28,19-20).

         Proto členové církve nezůstávají za zavřenými dveřmi, mezi sebou, nýbrž v moci vzkříšeného Pána a Ducha svatého vystupují na veřejnost a v misijním svědectví a diákonské službě se odvažují počínání, které proměňuje svět.

         O církvi však nelze mít iluze. Není elitou lidského rodu, není „Ducha-plným“ lidem ve smyslu obecně platné, kulturní či dokonce morální nadřazenosti (srov. 1K 1,26-31). Duch svatý se však zjevně zaměřuje na toto lidské, přespříliš lidské společenství víry. To ovšem neznamená jednoduše přijímat konkrétní společenství víry takové, jaké je, ponechávat je němě a trpně jeho lidskému, příliš lidskému osudu. Duch svatý či Duch Kristův není zajatcem svého těla, nesplývá s jeho tělesnou podobou, chce je naopak formovat, a to především směrem k překonání překážek a trhlin mezi lidmi, ke stržení bariér, které lidi navzájem dělí a dříve nebo později je vedou jedny proti druhým. Církev jako „první krok“ Ducha svatého je tu proto, aby tento směr prosazovala a zastávala jej.

- Církev je obecná, protože zásadně je skutečně jen jedna Kristova církev, rozšířená po celém světě ve všech různých národech, rasách, organizačních útvarech a formách zbožnosti. Pán všude zná ty, kteří patří do jeho církve. Již v novozákonní době si křesťané uvědomili, že všechny jednotlivé místní církve tvoří jednu církev Kristovu, která je Kristovým tělem a On její hlavou (Ef 1,22-23).

         Církev však není konečným cílem Ducha svatého, a to ani církev opravdu ekumenická (katolická, obecná). Duch svatý totiž není vlastnictvím křesťanství a už vůbec ne monopolem (výhradním právem) křesťanů. Církev je jen prvotinou Ducha svatého a Duch svatý působí daleko za hranice církve a křesťanství. Konečným cílem je království Boží.

¨

 

svatých obcování,

- Jde o výraz společenství církve (svatých) obepínající prostor a čas, to znamená, že přesahuje hranice generací a překonává bariéru smrti. Základní příležitostí, aby si křesťané uvědomili toto společenství, které je spojuje a spojovalo v jednu rodinu i se zemřelými bratry a sestrami, je slavení Stolu Páně (Večeře Páně). Tak jak při něm poznáváme, že přítomný Kristus je po slovech ustanovení Večeře Páně i vzývání Ducha svatého (epiklesi) skutečně přítomen v našem středu (při naší liturgii vyznáváme: „Kristus vprostřed nás“, „S námi je a povždy bude“.), tak také můžeme počítat s přítomností těch, kteří zemřeli v Kristu. Proto je církev společenstvím nejenom v prostoru, nýbrž i v čase a obepíná jak živé, tak i v Pánu zemřelé.

Z toho vyplývá, že již nyní prožíváme společenství, které jako společenství nového věku očekával apoštol Pavel v 1Te 4,13-18. Proto po modlitbě k Duchu svatému zařazujeme v naší liturgii i vzpomínku na zesnulé v Pánu, se kterými tvoříme jedno společenství kolem Kristova svátostného stolu.

Tak se ve svátosti Večeře Páně protínají tři linie článku víry:

a) Ve Večeři Páně máme účast na údělu Kristově, na díle Ducha svatého. To znamená, že jsme viditelně přijímání do společenství smrti a vzkříšení a děkujeme za to v liturgické slavnosti a vzývání.

b) Ve Večeři Páně máme společenství se svatými, „s oblakem svědků“ (srov. Žd 12,1), kteří nás všecky spolunesou, neboť je to svátost putujícího lidu Božího, slavnost smlouvy, potrava na cestě při dlouhém pochodu víry.

c) Především však se ve Večeři Páně viditelně ztělesňuje také bratrské a sesterské společenství současníků. Tento rys můžeme vyčíst z prvokřesťanských slavností Večeře Páně: rozdílení chleba a vína je událostí lásky (agapé).

- V reformaci se tento výrok chápal i jako výraz sdílení duchovních darů (1P 4,10).

- V Novém zákoně jsou jako „svatí“ označováni křesťané, konkrétní údové konkrétních sborů. Tedy žádné zvlášť proslavené postavy a už vůbec ne nějací „náboženští umělci“, nýbrž bratři a sestry v Kristu např. v Korintu, Efezu, Římě atd.

 

hříchů odpuštění,

- Boží odpuštění je to největší, co můžeme dostat. Nelze si je koupit ani zasloužit dobrými skutky, nýbrž je Bůh nabízí jako dar v Ježíši Kristu každému člověku. Člověk má jen dvě možnosti: buď tento dar přijme nebo odmítne.

- Poselství o odpuštění hříchů je snad nejnázorněji vykresleno v již zmiňovaném Ježíšově podobenství o marnotratném synu (L 15,11-32), o kterém se mluví jako o „evangeliu v evangeliu“ či jako o výkladu křesťanství v nejstručnější podobě.

Toto podobenství vypráví příběh nepochopené svobody, ve které se člověk chce osvobodit od Boha, trhnout se od něj, nějak se ze vztahu s Bohem vyvázat a sám určovat ve svém životě, co je pro něj dobré i zlé. Podobenství bez moralistického rozhořčení, střízlivě líčí ztroskotání této cesty i následnou lidskou bídu. Vypráví však také o tom, jak ztracený „přišel k sobě“ a jak byl hotov nést následky vlastní viny. Především však vypráví neuvěřitelný příběh o zachraňujícím otci, který se slitovává nad ztraceným synem, jde mu vstříc „ještě když byl daleko“, sám mu otvírá svou náruč, bezvýhradně jej přijímá do svého domu a vrací mu promarněná práva.

Evangelista Lukáš toto podobenství vypráví tak, aby bylo zřejmé, že jde o model spasení, že jde o život: žádná zasloužená samospravedlnost, nýbrž ospravedlňující příklon odpouštějícího Otce, jehož odpuštění předchází i naše vyznání vin (srov. Ř 5,8) a který obnovuje a upevňuje původní vztah.

- Když nahlédneme do Nového zákona, zjistíme, že u Pána Ježíše má odpuštění hříchů centrální postavení. Všimněme si nejen Ježíšových podobenství, ale i jeho uzdravování, která jsou znameními odpuštění hříchů (např. Mk 2,1-12), a také jeho životního stylu, kdy Ježíš přijímá hříšníky, ba vstupuje s nimi do společenství stolu a života. Nikoli, aby se hříšníkům přizpůsobil, nýbrž aby jim, osvobodivě a závazně, zprostředkoval odpuštění hříchů.

Proto v Ježíšově kruhu vládne veliká radost: Bůh přichází hříšnému člověku vstříc, nechce jeho smrt, nýbrž nový, svobodný život. Odpuštění hříchů je tedy zdroj velké radosti Božího lidu.

Ježíšův příběh utrpení a kříže tomuto radostnému poselství o odpuštění hříchů neodporuje, nýbrž na ně ještě jednou, z hloubi, navazuje. Ozřejmuje, že odpuštění hříchů neznamená znevážení hříchu. Hřích je nutno brát vážně; stojí také krev a slzy. Tak je Kristovo odpuštění hříchů aktem solidarity s hříšníky, jeho nasazení pro ně, jeho cesta oběti za druhé. „Nová smlouva“ smíření a vysvobození je zpečetěna jeho krví.

- Vyznavači víry v „odpuštění hříchů“ by rozhodně neměli zapomínat, že mají osvědčovat tuto osvobodivou víru v praxi, v osvobodivém vztahu vůči druhým. To znamená, že odepřít odpuštění bližnímu, blízkému či vzdálenému, neznamená nic menšího než opustit životodárné silové pole Ježíšova odpuštění. Zde, v ochotě k odpuštění a smíření, které nikomu neodmítáme a které nesmíme odmítnout, se osvědčuje věrohodnost naší křesťanské existence.

 

těla z mrtvých vzkříšení

- Naplnění této výpovědi se opírá o konkrétní událost, totiž o velikonoční příběh Ježíšův - o apoštolskou zkušenost, že tento příběh definitivně neskončil a nebyl odepsán Ježíšovou smrtí na golgotském kříži, nýbrž že „třetího dne“, ve vzkříšení dospěl k jedinečnému novému počátku.

Nejzřetelněji je tato apoštolská zkušenost vyjádřena v Prvním listu Korintským v 15. kapitole, která se zaobírá právě otázkou vzkříšení. Zde apoštol Pavel hovoří o vzkříšeném Kristu jako o „prvním z těch, kdo zesnuli“ (1K 15,20) a to může biblicky znamenat jen jedno: Kristův příběh se stává příběhem lidstva (týká se všech) a Kristův úděl se stává naším údělem. „Jako v Adamovi všichni umírají, tak v Kristu všichni dojdou života“ (1K 15,22). „A jako jsme nesli podobu pozemského (Adama), tak poneseme i podobu nebeského (Krista)“ (1K 15,49), neboť „jaký je ten nebeský, takoví i ostatní v nebesích“ (1K 15,48).

Jinými slovy: jaké tělo má Kristus po vzkříšení, tak takové tělo budeme mít po vzkříšení i my. Jako Kristovo pozemské tělo bylo při vzkříšení proměněno, přetvořeno v tělo oslavené či duchovní, tak tomu bude i s naším tělem. Jako jeho tělo pomíjitelné obléklo nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost, tak se stane i s naším tělem. „A když pomíjitelné obleče nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost, pak se naplní, co je psáno: Smrt je pohlcena, Bůh zvítězil! Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvá zbraň?“ (1K 15,54-55). Naše budoucnost tedy započala již ve velikonoční události.

- Ve své jedinečnosti je ovšem tato velikonoční událost minulostí. Tak pochopitelně vyvstává otázka překlenutí „ošklivého příkopu“ mezi touto minulostí a naší budoucností, otázka zprostředkování a zpřítomnění této události pro nás. Tímto překlenutím či mostem je Duch svatý či Duch Kristův. V jeho moci a přítomnosti je Kristova minulost spojená s naší budoucností: „Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který Ježíše vzkřísil z mrtvých, pak ten, kdo vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, obživí i vaše smrtelná těla Duchem, který ve vás přebývá“ (Ř 8,11).

- Vzkříšení těla vyjadřuje „celostnost“ křesťanského očekávání spásy. To znamená, že věčně žít bude celá lidská osobnost, celý člověk. Bůh totiž povolal k životu a vzkříšení člověka, nikoli část, nýbrž celek, jímž je jako tělo a duše. Nejen duše, nýbrž i tělo jsou „Boží chrám“ (1K 3,16n; 6,19n).

- Platónská představa o nesmrtelnosti duše není typicky křesťanská. Křesťanství nespočívá na víře v nesmrtelnost duše! Proto nikoli nesmrtelnost duše, nýbrž očekávané vzkříšení těla, jehož forma, stupeň, ale i jakost bude jiná než pozemského.

- Tato naděje ve vzkříšení se chce osvědčovat v našich postojích a vztazích, což znamená, že kdo věří ve vzkříšení, nebude už slepě či líně ustupovat, nýbrž uprostřed všech tlaků vytrvá u alternativ nových životních vyhlídek – v poměru k sobě samému, ke svým bližním a spolutvorům. Vždyť neumíráme vzdáleni Bohu, ale umíráme v Bohu, jakkoli to je a zůstává nepochopitelné. Můj příběh se neroztříští v nic, nýbrž bude pojat (integrován) do Božích dějin smlouvy. Osobní dialog mezi Božím Já a mým ty, mezi mým já a Božím Ty, neumlkne před prahem a za prahem smrti.

 

a život věčný.

- Nevěříme ve smrt, nýbrž v život věčný, život budoucího věku, život na oné straně (posmrtné dění) za vzkříšením, který je cílem našeho života.

- Věříme, že jsme ve víře již přešli ze smrti do života. To znamená, že věčný život v novozákonním smyslu není čistě budoucí, teprve posmrtný, ale už pro nás v Kristu začal. „Zemřeli jste a váš život je skryt spolu s Kristem v Bohu … Kristus, váš život“ (Kol 3,3n). Pro apoštola to tedy není žádná hudba budoucnosti, nýbrž základní podmínka křesťanské existence zde a dnes, uprostřed daných poměrů. Proto uprostřed smrti, ve světě poznamenaném smrtí, jsme obklopeni životem.

- Věčný život je život v neustálé svaté Boží přítomnosti a plnosti. Je to věčná blaženost prožívaná se svými milovanými blízkými všech časů a je to pravé poznání a zření „tváří v tvář Bohu“ (srov. 1K 13,12 - věčný život jako spasitelné vidění). Zároveň však život věčný přesahuje naše očekávání, naši představivost i naše vyjadřovací schopnosti. „Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují“ (1K 2,9). Smrt je jen přechod, bránou do života věčného.

- Poutem mezi naším životem dnes a naším budoucím zítřkem je láska, která je zjevně počátkem, zpřítomněním a cílem věčného života (1K 13,8).

 

 

Vyznání víry Církve československé husitské:

Věříme v Boha jednoho, Ducha věčného a Tvůrce všeho, Otce Ježíše Krista i Otce našeho, jenž od věčnosti vládne královstvím duší našich.

Věříme v Ježíše Krista, Syna Božího, Světlo ze Světla, Život ze Života, jenž od Otce přišel, životem svým zlo světa i smrti přemohl, aby nám získal království Boží věčné.

Věříme v Ducha Božího, jenž od věčnosti do věčnosti vše oživuje, v Ježíši Kristu se zjevil, skrze proroky a otce naše mluvil a v nás chce přebývat.

Věříme v život věčný, Dobra, Pravdy a Krásy, tak jako jsme přesvědčeni o smrti zla i zlých.

Věříme, že Otec nebeský nás proto stvořil, abychom, Ducha Božího v sobě majíce, šťastni byli, život Pravdy žili, Pravdy Boží hájiti se nebáli a života věčného tak jistě dosáhli.

Tak staň se!