O častém přijímání
Časté přijímání u Matěje z Janova jako výzva pro Církev československou husitskou
Úvod
Otázka častého přijímání těla a krve Pána Ježíše Krista, jejímž cílem bylo zvroucnění a prohloubení náboženského života, je u nás značně živá již v druhé polovině 14. století. Už před rokem 1350 vzniká v cisterciáckém klášteře na Zbraslavi pravý skvost duchovního písemnictví, Malogranatum, kde se vřele horlí pro časté přijímání eucharistie jako prostředku k zdokonalení duchovního života.1 Poté přichází řada reformních teologů, kteří se rovněž staví pro časté přijímání: Milíč z Kroměříže, dominikánský profesor pražské university Jindřich z Bitterfeldu, Matouš z Krakova - později biskup Wormský, scholastik pražské kapituly Vojtěch Raňkův z Ježova, pražský arcibiskup Jan z Jenštejna, Tomáš Štítný ze Štítného a především Matěj z Janova. Nauka o častém přijímání, právě zásluhou těchto významných mužů, pronikla do lidu poměrně brzo a měla neobyčejný vliv na smýšlení a jednání v následujících desetiletích i staletích.2
V této krátké úvaze bych chtěl poukázat na to, jak myšlenky reformního teologa Matěje z Janova mohou být stále aktuální pro Církev československou husitskou, když se ještě dnes občas setkávám s tím, že v některých našich náboženských obcích přijímá při pravidelných nedělních bohoslužbách za shromážděnou obec kněz.
1. Eucharistie jako pramen a vrchol života církve
Matěj z Janova je toho názoru, že „v církvi Ježíše Krista je nade všecko jiné přednější, důležitější a potřebnější všem i jednotlivým křesťanům každodenní požívání těla a krve, společné shromáždění a pospolité přijímání všech, požívání svátosti oltářní, živého to chleba, a pití nebeského nápoje. V této svátosti a skrze ni celá rodina Boží, to jest církev Ježíšova, žije, raduje se, posiluje se a vzmáhá z Boha, skrze Boha a v Bohu, miluje Boha a miluje se vespolek, skrze ni je v přátelské lásce sjednocována, správně řízena a pospolu udržována“.3 Církev československá husitská (dále jen CČSH) rovněž přikládá svátosti Večeře Páně velký význam. Podobně jako je tomu u Matěje z Janova vyznává, že nejhlubší a nejvlastnější život církve je dán v obecenství a duchovní náplni Večeře Páně,4 protože v ní vcházíme v nejdůvěrnější obecenství s Kristem, ve kterém dochází k velikému obživení a posílení života víry.5 To je jasné i Matěji z Janova, a proto tvrdí, že „nikde jinde není křesťanu dovoleno spojit se s Kristem Ježíšem lépe, důvěrněji a rozkošněji než požíváním jeho těla a pitím jeho drahocenné krve, jak je napsáno: ‘Kdo jí mé tělo a pije mou krev, ve mně zůstává a já v něm’ (Jan 6,56)“.6 A jako jsou jednotliví údové církve v eucharistii mnohem důvěrněji a rozkošněji spojeni s Kristem, tak stejným poutem je Kristus spojuje se všemi věřícími v jednom jediném těle - církvi. Z tohoto důvodu je Večeře Páně pro CČSH výstavbou Kristova těla, neboť „zcela zvláště v ní se konstituuje ekklésia jako obecenství Krista“.7 Kristus je ve Večeři Páně přítomen a znovu zakládá křesťanskou obec jako obecenství v Kristu a obecenství vzájemné.
2. Co nejčastější osobní přijímání svátosti
Zřejmě jsme si povšimli, že v naši první přímé citaci Matěje z Janova je uvedeno každodenní požívání těla a krve našeho Pána Ježíše Krista a ne týdenní nebo měsíční ani roční. Matěj z Janova se sám často dovolává jako argumentu pro denní přijímání slov Otčenáše: „Náš denní chléb nám dávej každého dne“ (ČEP L 11,3). Už církevní otcové vykládali tato slova Otčenáše ve smyslu, že prosíme o chléb nebeský nám podávaný v eucharistii, a protože se této prosbě takto rozumělo, byla modlitba Páně v liturgii zařazena těsně před přijímání. Proto může Matěj z Janova říci, že „smí-li lid Krista Ježíše volati k Bohu Otci, ..., říkaje každého dne: ‘Chléb náš vezdejší dej nám dnes’..., pročpak nebudou směti svatí lidé volati k člověku-knězi, který vystupuje jako otec a živitel maličkých a pročpak by to byla opovážlivost, kdyby se od něho dožadovali denně a chvatně chleba, říkajíce: ‘Otče a pane knězi, náš každodenní chléb dej nám dnes! Nepožadujeme po tobě toliko tvůj vlastní chléb, ale chléb náš, to jest i tvůj i svůj. Nepožívej tedy, otče a pane knězi, nepožívej jen sám chléb svůj a spolu náš a nenechávej nás hladové, abychom se jen dívali, jak ty požíváš náš chléb! ... Neříkej nám: Jděte dnes bez chleba a vraťte se za týden nebo za měsíc“!8
Věřící v CČSH dnes většinou přijímají každou neděli při pravidelných bohoslužbách a to pod obojí způsobou v podobě chleba omočeného ve víně. V některých náboženských obcích CČSH, i když je to už spíše jen výjimka, je však stále vysluhováno podle čl. 329 „Základů víry“, kde je psáno: „Při pravidelných bohoslužbách přijímá za shromážděnou obec kněz, kdežto přijímání celou obcí je obyčejně vázáno na svátost pokání se zpovědí.“9 V praxi to vypadá tak, že účastníci pravidelných bohoslužeb přijímají duchovně, kdežto nejen duchovně, ale také tělesně přijímají věřící jen o větších svátcích jako jsou Vánoce nebo Velikonoce, popřípadě při zvláštních příležitostech nebo v tom lepším případě jednou za měsíc.10 Předchozí citace Matěje z Janova je namířena právě proti takovému přijímání, kde kněz přijímá za ostatní. Některým věřícím CČSH to však vyhovuje, protože tvrdí, že nejsou hodni nebo nejsou připraveni přijímat tělesně - svátostně. Proti těm, kteří takto smýšlí, říká Matěj z Janova: „Když není laik hoden přijímat svátostně, tím méně je hoden přijímat duchovně, protože to je přijímání andělské (hl. 4). Jsou tedy na omylu laici, když si myslí, že jsou hodni duchovně přijímat skrze kněze, ale nehodni přijímat osobně. Vždyť duchovně mohou přijímati jen svatí! ... Někteří loudové zase říkají, že se lépe připraví napříště. Ale ani to neobstojí, protože nejlepší příprava je zkroušené srdce, a to člověk má míti stále.“11
Navíc v náboženských obcích, ve kterých za shromážděnou obec přijímá kněz, jsou také věřící, kteří sami pociťují, že duchovní příjímání je nenaplňuje tak, jako přijímání tělesné - svátostné. Jejich pocity by se daly vyjádřit těmito slovy Matěje z Janova. Duchovní přijímání „by snad stačilo samým andělům, ... ,nebo duším, které jsou již vyproštěny z těla, ale mně, člověku dosud v těle vězícímu, se nejlépe hodí přijímání duchovní a zároveň tělesné. ... . Proč se tedy nám laikům radí, abychom požívali a pili tělo a krev Ježíšovu jinak, než nám byly připraveny?“12 S ohledem na tyto věřící a pro údernost argumentů Matěje z Janova by se i tyto náboženské obce CČSH měly vrátit k původnímu slavení Večeře Páně, tak jak nám ji zanechal náš Pán Ježíš Kristus.
Někteří věřící se však obávají toho, že navrácením k častému přijímání nám tato svátost zevšední. Přitom nejde o každodenní přijímání, nýbrž o přijímání každou neděli při pravidelných bohoslužbách. Takovým věřícím říká Matěj z Janova, že „častým přijímáním se vytváří i u dobrých křesťanů jakýsi zvyk, ale ten není hoden hany; právě naopak! Je to u nich zběhlost v dobru, ctnost. A těm se také nepřihodí, že by přijímali jen ze zvyku, protože duch Ježíšův v nich stále obnovuje lásku. Ta láska schází zlým, a protože přijímají jedině ze zvyku, zevšední jim ta svátost, která má ustavičně přetvořovat k novému a bohatšímu životu (hl. 9). Proto nejsou na zemi hříšníci, kteří by byli více odporní Bohu, nežli takoví zvyklouni (consuetudinarii) v přijímání svátosti oltářní (hl. 10)“.13
Přechodem k biblické teologii CČSH poznala, že způsob slavení svátosti Večeře Páně podle čl. 329 není možný. Můžeme říci, že to byl filozofický omyl. Přesto především starší věřící lpí na takovém přijímání, protože tak byli zvyklí a veškeré argumenty proti jejich zvyku jsou mnohdy neúčinné. Přitom je zcela zjevné, že „osobní přijímání je totiž nejúčinnější, protože sám Kristus je tak ustanovil a prvotní Církev je tak vykonávala. Dále proto, že se osobním přijímáním těsně spojujeme s Kristem. Tím způsobem také přijímáme mnohem jistěji. Více se nám tím ukazuje láska a dobrota Boží. Toho všeho jsou věřící zbavováni v přijímání skrze kněze (hl. 1). Není to možné, aby někdo za jiného přijímal, jako se za mne nikdo nemůže najíst. Tak ani kněz nemůže přijímat za jiné“.14
Poznámky:
1. Petrů, M. O.: Matěj z Janova o častém svatém přijímání, Krystal, Olomouc 1946, s. 5 a 7.
2. Tamtéž, s. 5.
3. Matěj z Janova: Výbor z Pravidel Starého a Nového Zákona (překl. Schenk, R.), Blahoslav, Praha 1954, s. 122.
4. Trtík, Z.: Komentář k věrouce - dílu II., Katedra systematické theologie na Husově čs. bohoslovecké fakultě, Praha 1955, s. 148.
5. Durchánek, M. a Horský, R.: O svátostech a o křesťanském pohřbu, Blahoslav, Praha 1976, s. 25 a 27.
6. Matěj z Janova: Výbor z Pravidel Starého a Nového Zákona (překl. Schenk, R.), Blahoslav, Praha 1954, s. 136.
7. Trtík, Z.: Komentář k věrouce - dílu II., Katedra systematické theologie na Husově čs. bohoslovecké fakultě, Praha 1955, s. 132.
8. Matěj z Janova: Výbor z Pravidel Starého a Nového Zákona (překl. Schenk, R.), Blahoslav, Praha 1954, s. 111, 112.
9. Základy víry Československé církve, Blahoslav, Praha 1958, s. 96, čl. 329.
10. Trtík, Z.: Komentář k věrouce - dílu II., Katedra systematické theologie na Husově čs. bohoslovecké fakultě, Praha 1955, s. 148.
11. Petrů, M.O.: Matěj z Janova o častém svatém přijímání, Krystal, Olomouc 1946, s. 54, 55.
12. Matěj z Janova: Výbor z Pravidel Starého a Nového Zákona (překl. Schenk, R.), Blahoslav, Praha 1954, s. 111.
13. Petrů, M.O.: Matěj z Janova o častém svatém přijímání, Krystal, Olomouc 1946, s. 45.
14. Tamtéž, s. 55, 56.
Použitá literatura:
1. Petrů, M. O.: Matěj z Janova o častém svatém přijímání, Krystal, Olomouc 1946.
2. Matěj z Janova: Výbor z Pravidel Starého a Nového Zákona (překl. Schenk, R.), Blahoslav, Praha 1954.
3. Trtík, Z.: Komentář k věrouce - dílu II., Katedra systematické theologie na Husově čs. bohoslovecké fakultě, Praha 1955.
4. Základy víry Československé církve, Blahoslav, Praha 1958.
5. Durchánek, M. a Horský, R.: O svátostech a o křesťanském pohřbu, Blahoslav, Praha 1976.